Praha

Pro úplnost - právě jsme přistáli v Ruzyni...

Pohoda

Francouzi jsou náramní pohodáři. Zatím to vypadá, že jedeme do Prahy autobusem. Už v něm čekáme. Ale třeba je to jen náhradní přípoj k letadlu, takovej delší chobot...

Paříž

Tak jsme tím obřím Jumbem ještě pár kiláků poskočili. Odlet v 15:45...

Lyon

Před chvíli jsme mezipřistáli v Lyonu. Většina pasažérů vystoupila, takže to dál snad nebude takový maso...

Děti, těšte se...

...už letíme domů. Tak rychle zakrýt stopy po večírcích a probdělých nocích, doplnit původní zásoby alkoholu a čekat nás s výrazem citem strádajících, opuštěných dítek...

Poslední mávání

Všechno jednou končí, i naše reunionská dovolená má odzvoněno. Poslední procházka po pláži se zapadajícím sluncem, poslední jízdy nadšených surfařů, poslední pohledy k nezapomenutelným horám, poslední zamávání...

Adieu, au revoir la Réunion...

Indický naposledy divoký

Poslední den na pláži. Indický oceán je dnes zase divoký. Ještě před odjezdem si jdu naposledy zařádit do vln. Dvě mne i bez prkna hezky svezly, třetí trochu semlela. Takže i moje brejličky zůstaly v oušnu. Ale bylo to skvělý...!

Až příliš evropští vrabci

Kdo nemá rád vrabčáky, nenasnídá se. Otevřená restaurace nad pláží je otevřená i ptactvu. Vrabčáků je tu celé hejno a vesele si oždibávají z vašich snídaní 20 cm od vaší ruky. Pravé vrabčí orgie ale nastanou, když některý z hostů stůl opustí. Celé hejno zasype talíře a zlikviduje vše lidmi nedojedené...

Pozdě nebo brzy

Nějak nezvládáme provozní dobu zdejších restaurací. Přijdeme v půl třetí odpoledne a už zavírá, přijdeme tamtéž v půl šestý večer a ještě je na ně brzo. Naštěstí ale vaří skvěle, tak jim to odpouštíme.

Kvetou tu i koktejly

Je tu zimní období a přesto všechno kvete. Některé rostliny známe, jiné vypadají jak z jiného světa. Nejen v zahradách, ale i ve volné přírodě. Třeba hortenzie rostou v celých houštinách v lese podél cest. Nádhernými kvítky z fotky místní barmani zdobí koktejly. Zrovna se na nějaký chystáme...

Pro Andulku

Andulko, nemohli jsme zapomenout na klasické skákací fotky.

V dnešním západu slunce pro pobavení všem na pláži i v hotelu. Nejdřív foťákem a pak i tím šidítkem v mobilu. Při zpoždění spouště tak půl vteřiny se povedlo na druhý pokus...

První skoky na jižní polokouli.

Není salát jako salát

Trochu z nouze jako náhradu za jídlo, co zrovna není, si v místní plážové restauraci se zlatými rybkami a bruselským vodotryskem dáváme dva saláty. Pravda, viděli jsme tam ty přídavné ingredience v jídelním lístku, ale nebrali je příliš vážně a čekali něco "českého".

Chyba lávky! Dva obří talíře plné hlávkového salátu s olivovým olejem a balzamikovým octem, parmské šunky, topineček se zapečenou mozzarelou, osmahlých zelených fazolek, plátků uzené kachny, kompotované hrušky sypané cayenským pepřem, opečené slaninky a jakýchsi vnitřností nakyselo, rajčata, pomeranče...

Nacpali jsme se z nouze k prasknutí.

Indický divoký

Druhý den na pláži. Oceán je dnes divočejší. Ráno si na vlnách užívali surfeři. Černoch ve žlutém tričku na žlutém prkně od místních záchranářů. Pěkně mu to jezdilo, pěkně...

Pak se vlny uklidňují a jdeme se osvěžit my. Plavem si plavem a najednou se oúšn zase víc houpá. Dokonce k nám přijíždí žlutý černoch a upozorňuje, že jsme v "dendžers érea". Nabízí Yvetě místo na surfu. Odmítá... Plaveme doporučeným směrem ke břehu. Vtom přichází pěkná vlnová série. Záchranář na chvíli zapomíná na poslání a chce se svézt. Jenže ho to žene přímo na nás. Seskakuje, vlna se otáčí, mele nás to všechny dohromady. Yveta neví kde je nebe a kde země. Pak ještě druhá a třetí... Než se vyhrabem na břeh, omele nás to pěkně rovnoměrně ze všech stran. Oceánu darujeme Yvetiny nový brejličky, on nám zato každýmu po kile štěrkopísku za plavky. Ještě za hodinu občas někde najdem hrstičku...

Slunce tu putuje obráceně!

Sedm dní tu putujeme v horách a nic. Teprve až první den povalování na pláži nám to došlo.

Slunce je tu obráceně! Vyjde si a nad horizontem putuje DOLEVA. Prostě jižní polokoule je jižní polokoule. Že tu budeme v noci na nebi hledat Jižní kříž, na to jsme připraveni byli. Na tohle ne...

Boucan Canot

Z nepatřičnosti zaprášených cowbojů se snažíme rychle překlopit do nóbl hostů tohodle hotelu. Celkem nám to jde. Na luxus se zvyká rychle...

Změna oproti horským hotýlkům je to obrovská. Z horské koupelničky 1x2 metry (ano - vešel se tam záchod, umyvadlo i sprchový koutek) přesun do 3x3, ještě pozvětšované zrcadly. Neslyšná klimatizace, kterou tedy pravda hotýlky v horách nepotřebovaly. Stačilo do okolních ranních sedmi stupňů otevřít okno.

To není moře, to je Indický oceán

Už první večer doráží na pobřeží tak hlučně, že musíme spát se zavřeným francouzským oknem s klimatizací. Prostě žádné moře, Indický oceán to je...

Díky, Renaultíku Clio...!

Málem bychom zapomněli, kdo nám tu byl po celých sedm dní věrným a spolehlivým druhem. Malý Renault Clio, ideální vozítko do místních serpentinek. Šlapal jako hodinky celých těch skoro 900 námi zde naježděných kilometrů na jednu nádrž nafty. Nenechal si ukroutit volant ani zadřít brzdy, a že jsme se o to fakt vehementně snažili... ;-)

Díky!

Z hor přímo do **** hotelu

Něco jako když zaprášený, špinavý, zpocený cowboy vtrhne do saloonu vrážíme my při návratu z Grand Bénare do recepce čtyřhvězdičkového hotelu Boucan Canot, jednoho z nejlepších na celém Reunionu. Naškrobení recepční za pultem a my pohory, batohy, propocená trika. Úžasná scénka, škoda že není zafotodokumentovaná.

Le Grand Bénare

Nejvyšší hora západní půlky ostrova, výběžek nad pomezím cirků Mafate a Cilaos, 2897 metrů nad Indickým oceánem. Náš poslední turistický cíl.

Vyjíždíme hned po chudičké snídani a rychlém rozloučením s místním pošukem. Cestu vzhůru tamaryšky už známe. V 9:15 parkujeme pod jedním z nich, utahujeme tkaničky a vyrážíme...

Velmi příjemnou zelenou travnatou cestičku tamaryškovým hájem po 750 metrech střídá kamenitá pěšina. Slunce pálí z jedné strany, vítr studí ze druhé. Jde se dost pomalu. Kameny, štěrk, ostře špičaté skály. Výškoměr ukrajuje jen metr po metru, někdy spíš po decimetru. Okolní porost se pozvolna mění. Hlavně výškou.

Cesta vede asi pět šest kilometrů stále vzhůru směrem k okraji kráteru, pak ještě dva tři kiláky po jeho okraji na vrchol. Počasí se rychle mění. Od kráteru na nás co chvíli vyšplouchne nízká oblačnost, zakryje slunce a zastudí.

Konečně přicházíme k okraji Mafate. Oblačnost mění svou výšku, okraj kráteru z ní vystupuje a ukazuje nám svou krásu.



Jdeme dál. Pěšina kopíruje okraj a to někdy až nebezpečně blízko. Vidíme bílý bod na vrcholu. Zdá se celkem nedaleko, ale cesta k němu je ještě nekonečná. Posilňujeme se a pokračujeme ke kešce. Zbývá k ní kilák a my se jím vlečeme drahnou dobu.



Konečně! Jsme v prvním cíli. Po chvíli hledání nalézáme skrýš. Yveta dělá slavnostní zápis do logbooku naší nejvýše položené kešky. 2845 metříku nad mořem, zde tedy oceánem. Těch zbylých pár metrů k vrcholu už pokračuju sám jako vrcholové družstvo. Na nejvyšším bodě mi GPSka měří 2902 metrů.



Celkem nám cesta tam a zpátky trvala 8:04 hodin, ucouráno 15,4 km, výškový rozdíl 1107 m. Grand Bénare byl prostě Grand...!

Trois fromages

Závěr odpočinkového dne plného zážitků je také zážitek. Protože horský hotýlek má pana provozně-vrchního s lehce vyšinutým úsměvem a ani kuchař se nám nezdál úplně na sto procent, nakupujeme cestou z vyhlídek v Supermarche vino a sýry. V hotýlku pak prostíráme jedinou větší plochu - postel.

Tři druhy sýrů, klasická francouzská bageta a červené. Pohádka...! Zvláště jemně krémový kozí a tvrdý kravský sýr se jménem místní nějvyšší hory byly opravdu špičkové. I Yveta zapomněla na žaludeční problémy a jala se léčit tou baštou.