Vyjíždíme hned po chudičké snídani a rychlém rozloučením s místním pošukem. Cestu vzhůru tamaryšky už známe. V 9:15 parkujeme pod jedním z nich, utahujeme tkaničky a vyrážíme...
Velmi příjemnou zelenou travnatou cestičku tamaryškovým hájem po 750 metrech střídá kamenitá pěšina. Slunce pálí z jedné strany, vítr studí ze druhé. Jde se dost pomalu. Kameny, štěrk, ostře špičaté skály. Výškoměr ukrajuje jen metr po metru, někdy spíš po decimetru. Okolní porost se pozvolna mění. Hlavně výškou.
Cesta vede asi pět šest kilometrů stále vzhůru směrem k okraji kráteru, pak ještě dva tři kiláky po jeho okraji na vrchol. Počasí se rychle mění. Od kráteru na nás co chvíli vyšplouchne nízká oblačnost, zakryje slunce a zastudí.
Konečně přicházíme k okraji Mafate. Oblačnost mění svou výšku, okraj kráteru z ní vystupuje a ukazuje nám svou krásu.
Jdeme dál. Pěšina kopíruje okraj a to někdy až nebezpečně blízko. Vidíme bílý bod na vrcholu. Zdá se celkem nedaleko, ale cesta k němu je ještě nekonečná. Posilňujeme se a pokračujeme ke kešce. Zbývá k ní kilák a my se jím vlečeme drahnou dobu.
Konečně! Jsme v prvním cíli. Po chvíli hledání nalézáme skrýš. Yveta dělá slavnostní zápis do logbooku naší nejvýše položené kešky. 2845 metříku nad mořem, zde tedy oceánem. Těch zbylých pár metrů k vrcholu už pokračuju sám jako vrcholové družstvo. Na nejvyšším bodě mi GPSka měří 2902 metrů.
Celkem nám cesta tam a zpátky trvala 8:04 hodin, ucouráno 15,4 km, výškový rozdíl 1107 m. Grand Bénare byl prostě Grand...!
Žádné komentáře:
Okomentovat