Popojízdíme kus autem a pak už pěšinkou pěkně po svých. Klesáme dolu, abychom trochu zvýšili výškový rozdíl. Občas se před námi objevuje náš cíl - hora Piton d'Enchaing. Zvedá se z třetinky kráteru pekně v jejím prostředku se skoro kolmými zelenými stěnami hodně vysoko vzhůru. Skoro ani nevěříme, že je to ona... Tam se přece nedá vylézt...?!
Cesta se zatím klikatí dole krajinou a je docela komfortně široká. Vlastně čerstvě prosekaná. Přeskakujeme potůčky, míjíme bambusové porosty mini, střední i óbrvelikosti. Kocháme se...
Najednou uprostřed pustiny štěkání a vytí. Nejdřív osamělé, pak celá smečka. Divocí psi nebo snad vlci? Yveta bledne a zůstává čím dál víc pozadu. Uklidňuju ji, že je tam před námi stavení, ale fakt to na to nevypadá. Další hromadné vytí... Kdyby se nebála sama, dávno by otočila. Liduprázdná krajina se mění na docela hororovou. Vlci už jsou tady, je jich plno všady... Ještě pár desítek metrů, pár zavytí a přece jen objevujeme zastrčené stavení. Uprostřed kopců bez přístupové cesty.
Uklidněni začínáme od úpatí zeleného komolého jehlanu stoupat strmě vzhůru. Širočina se mení v sotva znatelnou pešinku, schovávající se v mokrém bujném porostu. Pak přechází v kamenité koryto. Škrábeme se po čtyřech, kameny pod nohama ujíždějí, žádný není napevno. Vlečeme se po decimetrech, ten horní co chvíli spouští lavinu kamení na toho dole. Uskakovat nejde... Po asi 50 metrech kamenného očistce končí "cesta" zelenou stěnou s vodopádem. Tudy to opravdu nepůjde!
Náš první výlet na Reunionu končí ve třetině kopce. Když už překonáme vlčí smečku, skončíme ve slepé uličce zelené stěny. Sakra...
Vracíme se. Tedy chceme se vrátit. Kamenná suť, co se po ní nedalo vyškrábat nahoru, je dolů mnohem horší. Sjíždíme, chytáme se všeho, hlavně jeden druhého. Kamení se sype, naráží do noh. Nikde nic pevného. Jestli nám ten kousek nahoru trval 10 minut, tak dolů určitě dvacet. Yveta strachy upí...
Jsme konečně z nejhoršího venku. Zklamaně se vracíme. Vtom si ale všímáme sotva znatelné odbočky - to sakra bude ta správná cesta! Hurááá...
Teď už je cesta pevná, jen hodně úzká, hodně mokrá a hodně dlouhá. Klikatí se tím skoro kolmým zeleným svahem vzhůru a my s ní. Když si ke konci výletu znovu zespoda prohlížíme ten kopec, kroutíme nevěřícně hlavou. Je to skoro k neuvěření, jakou stěnou jsme nahoru vyšli. Ale zadarmo to rozhodně nebylo...
Vystup se zdál nekonečným. Přes 500 metrů převýšení se ostatně za půl hodinky asi zdolat nedá. Zhruba v půli kopce potkáváme jediné takytůristy. Dva Francouzi už sestupují dolů. Pomáhají Yvetě přes obtížné místo a pořád něco v mateřštině štěbetají. Až na mou anglickou větu, že takhle my jako opravdu nemluvíme, jeden z nich přepíná a obsáhle vysvětluje jak nahoru, co tam, jaké je dneska prima počasí, kudy zpátky a že máme nahoře ochutnat "brusinky". Vždy poděkujem a jdeme dál a on si zas vzpomene a ještě volá další a další rady. Třeba že ty brusinky nemáme jíst zelené...
Konečně nahoře...! Kopec je jehlanem s useknutou špicí a tu náhorní plošinku teď obcházíme a co chvíli se nám otvírají úžasné výhledy na reunionskou krajinu kolem. Moc se to nedá popsat. Kilometrové stěny kráteru, zeleně porostlé a protkané nitkami vodopádů. Kaňony a kopce roztodivných tvarů. Políčka a vesničky v údolích. Nádhera...
Na nejvýšším bodě Piton d'Enchaing nás přímo u červenobílé tyče překvapí pavouk 8-10 cm velkej. I vlákna sítě odpovídala jeho velikosti. Hotový lana. Ale výhled tam měl překrásnej, 230-ti stupňovej...
