Nejdřív sejít kolmou stěnu vnějšího kráterového prstence po schodech, pak kilometr po mírně boulovatém lávovém poli s mezizastávkou u malého roztomilého dětského kráteru ze sopečného tufu. Boule lávového pole jsou rozpraskané a místy dramaticky vzedmuté. V prasklinách životodárná přírodní síla ukazuje svou moc. Vyrůstají tu malé keříky jehličnanů a svou zelení ostře kontrastují s hnědí a šedí okolní lávy. Je jich ale poskrovnu a směrem k sopce rychle ubývají.
Po lávovém poli se jde špatně. Starší láva v bochnících a roztodivných klubkách hadů ještě ujde, ale jak dojde na nové lávové proudy s ostrou sklovitou struskou, je po procházce. Je třeba hlídat každý krok, každé došlápnutí. Yveta to dvakrát neuhlídala a půl cesty pajdala. Hledáním těch správných stop se dráha dost prodlužuje. Klikatíte se doprava, doleva, jde vlastně o takové potácení se sopečnými vyvřelinami. Přidejte si pálící slunce a máte docela reálný obraz
naší cesty za kráterem sopky Piton de Fournoaise. Sedm kilometrů na opačnou stranu vulkánu na jediný bod, kde lze nahlédnut do kráteru a sedm zpátky. Obtížností to vychází tak na dvojnásobek.
Odměnou nám byly nádherné výhledy do krajiny pod námi. V bližším okolí plné bočních sopečných kuželíků, v dáli pak už zelenými kopci a stužkou pobřeží. Vše navíc omotané cáry nízké (nižší než my) oblačnosti.
Dala nám zabrat, ale zvládli jsme ji. Pajdající, připáleni, zaprášeni...
Žádné komentáře:
Okomentovat