Praha

Pro úplnost - právě jsme přistáli v Ruzyni...

Pohoda

Francouzi jsou náramní pohodáři. Zatím to vypadá, že jedeme do Prahy autobusem. Už v něm čekáme. Ale třeba je to jen náhradní přípoj k letadlu, takovej delší chobot...

Paříž

Tak jsme tím obřím Jumbem ještě pár kiláků poskočili. Odlet v 15:45...

Lyon

Před chvíli jsme mezipřistáli v Lyonu. Většina pasažérů vystoupila, takže to dál snad nebude takový maso...

Děti, těšte se...

...už letíme domů. Tak rychle zakrýt stopy po večírcích a probdělých nocích, doplnit původní zásoby alkoholu a čekat nás s výrazem citem strádajících, opuštěných dítek...

Poslední mávání

Všechno jednou končí, i naše reunionská dovolená má odzvoněno. Poslední procházka po pláži se zapadajícím sluncem, poslední jízdy nadšených surfařů, poslední pohledy k nezapomenutelným horám, poslední zamávání...

Adieu, au revoir la Réunion...

Indický naposledy divoký

Poslední den na pláži. Indický oceán je dnes zase divoký. Ještě před odjezdem si jdu naposledy zařádit do vln. Dvě mne i bez prkna hezky svezly, třetí trochu semlela. Takže i moje brejličky zůstaly v oušnu. Ale bylo to skvělý...!

Až příliš evropští vrabci

Kdo nemá rád vrabčáky, nenasnídá se. Otevřená restaurace nad pláží je otevřená i ptactvu. Vrabčáků je tu celé hejno a vesele si oždibávají z vašich snídaní 20 cm od vaší ruky. Pravé vrabčí orgie ale nastanou, když některý z hostů stůl opustí. Celé hejno zasype talíře a zlikviduje vše lidmi nedojedené...

Pozdě nebo brzy

Nějak nezvládáme provozní dobu zdejších restaurací. Přijdeme v půl třetí odpoledne a už zavírá, přijdeme tamtéž v půl šestý večer a ještě je na ně brzo. Naštěstí ale vaří skvěle, tak jim to odpouštíme.

Kvetou tu i koktejly

Je tu zimní období a přesto všechno kvete. Některé rostliny známe, jiné vypadají jak z jiného světa. Nejen v zahradách, ale i ve volné přírodě. Třeba hortenzie rostou v celých houštinách v lese podél cest. Nádhernými kvítky z fotky místní barmani zdobí koktejly. Zrovna se na nějaký chystáme...

Pro Andulku

Andulko, nemohli jsme zapomenout na klasické skákací fotky.

V dnešním západu slunce pro pobavení všem na pláži i v hotelu. Nejdřív foťákem a pak i tím šidítkem v mobilu. Při zpoždění spouště tak půl vteřiny se povedlo na druhý pokus...

První skoky na jižní polokouli.

Není salát jako salát

Trochu z nouze jako náhradu za jídlo, co zrovna není, si v místní plážové restauraci se zlatými rybkami a bruselským vodotryskem dáváme dva saláty. Pravda, viděli jsme tam ty přídavné ingredience v jídelním lístku, ale nebrali je příliš vážně a čekali něco "českého".

Chyba lávky! Dva obří talíře plné hlávkového salátu s olivovým olejem a balzamikovým octem, parmské šunky, topineček se zapečenou mozzarelou, osmahlých zelených fazolek, plátků uzené kachny, kompotované hrušky sypané cayenským pepřem, opečené slaninky a jakýchsi vnitřností nakyselo, rajčata, pomeranče...

Nacpali jsme se z nouze k prasknutí.

Indický divoký

Druhý den na pláži. Oceán je dnes divočejší. Ráno si na vlnách užívali surfeři. Černoch ve žlutém tričku na žlutém prkně od místních záchranářů. Pěkně mu to jezdilo, pěkně...

Pak se vlny uklidňují a jdeme se osvěžit my. Plavem si plavem a najednou se oúšn zase víc houpá. Dokonce k nám přijíždí žlutý černoch a upozorňuje, že jsme v "dendžers érea". Nabízí Yvetě místo na surfu. Odmítá... Plaveme doporučeným směrem ke břehu. Vtom přichází pěkná vlnová série. Záchranář na chvíli zapomíná na poslání a chce se svézt. Jenže ho to žene přímo na nás. Seskakuje, vlna se otáčí, mele nás to všechny dohromady. Yveta neví kde je nebe a kde země. Pak ještě druhá a třetí... Než se vyhrabem na břeh, omele nás to pěkně rovnoměrně ze všech stran. Oceánu darujeme Yvetiny nový brejličky, on nám zato každýmu po kile štěrkopísku za plavky. Ještě za hodinu občas někde najdem hrstičku...

Slunce tu putuje obráceně!

Sedm dní tu putujeme v horách a nic. Teprve až první den povalování na pláži nám to došlo.

Slunce je tu obráceně! Vyjde si a nad horizontem putuje DOLEVA. Prostě jižní polokoule je jižní polokoule. Že tu budeme v noci na nebi hledat Jižní kříž, na to jsme připraveni byli. Na tohle ne...

Boucan Canot

Z nepatřičnosti zaprášených cowbojů se snažíme rychle překlopit do nóbl hostů tohodle hotelu. Celkem nám to jde. Na luxus se zvyká rychle...

Změna oproti horským hotýlkům je to obrovská. Z horské koupelničky 1x2 metry (ano - vešel se tam záchod, umyvadlo i sprchový koutek) přesun do 3x3, ještě pozvětšované zrcadly. Neslyšná klimatizace, kterou tedy pravda hotýlky v horách nepotřebovaly. Stačilo do okolních ranních sedmi stupňů otevřít okno.

To není moře, to je Indický oceán

Už první večer doráží na pobřeží tak hlučně, že musíme spát se zavřeným francouzským oknem s klimatizací. Prostě žádné moře, Indický oceán to je...

Díky, Renaultíku Clio...!

Málem bychom zapomněli, kdo nám tu byl po celých sedm dní věrným a spolehlivým druhem. Malý Renault Clio, ideální vozítko do místních serpentinek. Šlapal jako hodinky celých těch skoro 900 námi zde naježděných kilometrů na jednu nádrž nafty. Nenechal si ukroutit volant ani zadřít brzdy, a že jsme se o to fakt vehementně snažili... ;-)

Díky!

Z hor přímo do **** hotelu

Něco jako když zaprášený, špinavý, zpocený cowboy vtrhne do saloonu vrážíme my při návratu z Grand Bénare do recepce čtyřhvězdičkového hotelu Boucan Canot, jednoho z nejlepších na celém Reunionu. Naškrobení recepční za pultem a my pohory, batohy, propocená trika. Úžasná scénka, škoda že není zafotodokumentovaná.

Le Grand Bénare

Nejvyšší hora západní půlky ostrova, výběžek nad pomezím cirků Mafate a Cilaos, 2897 metrů nad Indickým oceánem. Náš poslední turistický cíl.

Vyjíždíme hned po chudičké snídani a rychlém rozloučením s místním pošukem. Cestu vzhůru tamaryšky už známe. V 9:15 parkujeme pod jedním z nich, utahujeme tkaničky a vyrážíme...

Velmi příjemnou zelenou travnatou cestičku tamaryškovým hájem po 750 metrech střídá kamenitá pěšina. Slunce pálí z jedné strany, vítr studí ze druhé. Jde se dost pomalu. Kameny, štěrk, ostře špičaté skály. Výškoměr ukrajuje jen metr po metru, někdy spíš po decimetru. Okolní porost se pozvolna mění. Hlavně výškou.

Cesta vede asi pět šest kilometrů stále vzhůru směrem k okraji kráteru, pak ještě dva tři kiláky po jeho okraji na vrchol. Počasí se rychle mění. Od kráteru na nás co chvíli vyšplouchne nízká oblačnost, zakryje slunce a zastudí.

Konečně přicházíme k okraji Mafate. Oblačnost mění svou výšku, okraj kráteru z ní vystupuje a ukazuje nám svou krásu.



Jdeme dál. Pěšina kopíruje okraj a to někdy až nebezpečně blízko. Vidíme bílý bod na vrcholu. Zdá se celkem nedaleko, ale cesta k němu je ještě nekonečná. Posilňujeme se a pokračujeme ke kešce. Zbývá k ní kilák a my se jím vlečeme drahnou dobu.



Konečně! Jsme v prvním cíli. Po chvíli hledání nalézáme skrýš. Yveta dělá slavnostní zápis do logbooku naší nejvýše položené kešky. 2845 metříku nad mořem, zde tedy oceánem. Těch zbylých pár metrů k vrcholu už pokračuju sám jako vrcholové družstvo. Na nejvyšším bodě mi GPSka měří 2902 metrů.



Celkem nám cesta tam a zpátky trvala 8:04 hodin, ucouráno 15,4 km, výškový rozdíl 1107 m. Grand Bénare byl prostě Grand...!

Trois fromages

Závěr odpočinkového dne plného zážitků je také zážitek. Protože horský hotýlek má pana provozně-vrchního s lehce vyšinutým úsměvem a ani kuchař se nám nezdál úplně na sto procent, nakupujeme cestou z vyhlídek v Supermarche vino a sýry. V hotýlku pak prostíráme jedinou větší plochu - postel.

Tři druhy sýrů, klasická francouzská bageta a červené. Pohádka...! Zvláště jemně krémový kozí a tvrdý kravský sýr se jménem místní nějvyšší hory byly opravdu špičkové. I Yveta zapomněla na žaludeční problémy a jala se léčit tou baštou.

Duha

Druhá místní keška je na vršku kopce. Yveta se svým houpajícímse žaludkem se vrací k autu a já odbočuji vzhůru. Není to daleko, tak kilometr. Lehce zamrholí a v tom vlhkovedru se mi za chvilku mrholí i z čela. Odměnou je ale krásný výhled s duhou nad Mafate.

(fotku doplním později)

Cap Noir

Odpočinkový den znamená odpočinek pro nohy. Rukama se kroutit může. Jedeme proto ještě na jedno vyhlídkové místo - na severní okraj cirku Mafate, na Cap Noir (tedy Černý mys). Jsou tu vedle sebe dvě kešky, tak kromě panoramat ještě i něco ulovíme.

Výhled je nádherný. Slunce cedníkem mráčků kreslí po krajině a dělá ji ještě zajímavější. Jako by to už nestačilo... ;-)

Yveta si to moc naplno neužívá, je jí blbě z těch zatáček. Holt odpočinkový den.

Druhá stezka do Mafate

Hned vedle Maido máme jednu kešku. Je to skoro drive-in záležitost, což je na Reunionu div divoucí. Jmenuje se "Fenetre sur Mafate", což je něco jako "okno na Mafate". Souhlasí! Výhled je tu zase nádhernej a navíc tudy vede druhá možná cesta do cirku. Pomalu se začíná vkrádat myšlenka na druhý pokus o "Tři skály". Ptám se kolemjdoucích na odhad času. Dvě až tři hodiny. To by šlo. Navíc místo štreky nahoru-dolů-nahoru-dolů by to bylo jen pouhopouhých dolů-nahoru. Začínám přemlouvat opalujícíse Yvetu na repete. Vtom ale přibíhá až někde odspoda ze stezky udýchaný Francouz a volá, že udělal "mistejk". Myslel s odhadem na Roche Plate, k našemu cíli je to prý hodin pět. Přemlouvání končí. Tohle v časovém oknu zimního dne nestihneme.

Maido

Maido je vyhlídka na celý cirk Mafate, kam dojedete pohodlně autem. Dokonce je tu i přístup pro tělesně postižené přímo až k vyhlídkovému okraji. Počasí nám přálo (ostatně jako každý den) a panoramata byla skvělá. Celý třetinokráter jako na dlani. Je tu prostě na co koukat...!

Tamaryškovým lesem

Je odpočinkový den. Jedeme na vyhlídku Maido od hotelu vzhůru dál do hor místním pralesem náhorní betonovou silničkou. Klikatou, jak jinak...

Prales střídá nádherně voňavý tamaryškový les. Místní chroničtí piknikáři v něm mají každých pár set metrů kruhový dřevěný altánek a ohniště-rožniště. Vše na krátce střiženém "greenu" obehnáno dřevěným zábradlím.

Poznámka pod čarou:
Není to krátce střiženo, ale krátce okousáno polovolně se pasoucím dobytkem. Zjišťujeme to následující den mnohočetně. Za jedním teletem dokonce musíme trpělivě na jedničku jet asi kilometr.

Mafate

Po včerejším testu dnes naostro. Z hotelu vyrážíme v 8, hodina normální cesty a hodina kroucení volantem zprava doleva již potřetí po trase do Cilaos. V 10:05 startujeme pěší část. Z cirku Cilaos přes kopec do cirku Mafate, s hlavním cílem Trois Roche. Informační cedule na startu cesty nás uklidňuje s odhadem 3,5 hodiny. Stoupáme z nadmořské výšky 1275 m úzkým chodníčkem vzhůru. Sedlo Taibot, kudy vede jediná stezka do Mafate, leží ve výšce 2075 m n. m. Všechny výpočty ukazují na 800 metrové převýšení...

Pěšina je vzorně udržovaná. Schůdky z kamenů a kmenů "na každém kroku". Vlastně je to takové 2,5 kilometrové, 800 metrů vysoké schodiště subtropickým lesem až pralesem do nebe, ze kterého se co chvíli otevírají nádherné výhledy na cirk Cilaos.

Zhruba v půlce kopce v pralese občerstvovna. Přístřešek z větví, zábradlí verandy z dlouhých listů. Na vařiči konvice, talíř s koláčem, džus. Dva domorodí servíři právě opravují střechu.

I v 1800 metrech plno květů a celé koberce malých jahod. Větších než naše lesní, ale jíst se moc nedají. Jsou sice červené, ale v pralese chuti nevalné.

Trvalo nám to nahoru 2,5 hodiny. Nekonečné 2,5 hodiny... Pokaždé už se zdál nejvyšší bod nadosah a znovu a znovu se cestička po příkrém svahu jen stáčí jinam.

Tak konečně nahoře...! Zvědavě nakukujeme přes sedlo do cirku Mafate. Jeden a půl kilometru hluboká jáma 8 krát 12 kilometrů. Dno rozeklané špičatými kopci a sadou plošin. Asi jsou na světě místa s podobně bizarní krajinou se špičatými štíty, kaňony a hlubokými údolí, ale zatímco jinde bude ta krajina skalnatá, tady je vše pokryto ZELENÝM kobercem!

Sestupujeme do údolí. Travnaté pěšinky střídá černá skála. Zase schody, ale místy ozlomkrk... Klesáme jen o 450 metrů do zelené pastviny s několika poházenými domky. Všude kolem ční štíty hor a my tak uvažujeme, jak se tu lidem žije...

Ale jak je to sakra s naším hlavním cílem, Trois Roche...? Ptám se vandrovníka, co si na křižovatce zrovna větral boty. V tu chvíli je jasné, že infmace o 3,5 hodinách se týkala jen ODBOČKY a ne cíle samotného. Stačilo umět francouzsky...

Škoda. Boj o ještě nenalezenou kešku musíme vzdát. Nestihli bychom návrat za světla. Je tu zimní období, v šest je tma jak v ranci.

Uleháme do trávy pod stromy a posilňujeme se klasicky francouzskočesky - bagetou s paštikou a rajčetem. Je to až neuvěřitelně dobrý...

Cesta zpátky jde ztuha. Nohám se nějak nechce nahoru, trasa se zdá být dvojnásobnou. A po schodech dolů se jde snad hůř, než vzhůru. V půl šestý jsme konečně u auta. Sedm hodin putování nahoru, dolů, nahoru, dolů... Celkem 1250 vystoupaných metrů. Máme toho oba dost. Zítra bude odpočinkový den...

Fly & Drive

Tenhle zájezd je typu Fly & Drive. Letu jsme si užili opravdu dost, člověk teprve pochopí, jak je ta zeměkoule veliká a kolik energie stojí obletět jednu šestinu jejího obvodu. Drajvu si užíváme taky měrou vrchovatou. Už jsme ujeli přes 800 km a to samým fajnovým terénem. Točení zatáček s pohledem přes spolujezdcovo boční okénko lze určitě nejlépe testovat tady...

Cilaos na zkoušku

Odpoledne v St Pierre se nám zdálo ještě mladé, tak vyrážíme na zkoušku před zítřejším ostrým pokusem do Cilaos. Pokud se nám "cirk" Salazie zdál svými kolmými zeleně porostlými stěnami neuvěřitelný, tak Cilaos je minimálně 2x vyšší a 5x rozeklanější. Silnička k němu je "fakt hustá". Již sama dopravní značka "dvojitá zatáčka, první vlevo, to vše v délce 35 km" něco naznačovala. Skutečnost pak byla mnohem mnohem výživnější...! Jedna 180-ti stupňová zatáčka za druhou, pod námi propast, z kilometrové skály nad námi padají kameny děravějící asfalt silnice, nečekáná zúžení do jednoho pruhu, kde se protijedoucí domlouvají troubením, autobusy, co tu jezdí až příliš často, tunely kde málem neprojede osobák. Těch 35 km jedeme přes hodinu a asi 10x vycouváváme někomu většímu z cesty. A to nás dneska čeká ještě cesta zpátky a zítra celkové opáčko...

S větrem o závod

Vedle přístavu řádili kiteři v prudkém větru a na obřích vlnách. Svištěli velkou rychlostí po hladině a s oblibou skákali 5 metrů vysoko. Nádhera, vydrželi jsme se tam koukat víc než hodinu...

St Pierre

V přístavu mnoho Reunioňanů piknikuje (jako ostatně všude možně i nemožně, jsou s tím až posedlí). Přidáváme se taky. Bageta a výborný kozí sýr. Mňammm...!

Langevin Cascade

Dnes byl odpočinkový den. Navíc i zpočátku pršelo. Tak podnikáme nenáročný výlet do jedné z jižních roklí. Jsou tu dva vodopády a dvě kešky. První vodopád lákal k vyfocení, druhý k vykoupání... ;-)

Od Yvety

Sopka

Reunionská mladší sopka Piton de Fournoaise (starší vytvořila ostrov a zůstaly po ní "cirky" Mafate, Cilaos a Salazia) je celkem aktivní. Někdy soptí i 3x do roka. Poslední aktivita ale byla snad v roce 2002 a poslední velká v roce 1999. Dnešním kráterem o průměru něco kolem kilometru vrcholí mírný kužel sopky. Okolo jsou pak dva prstence jako pozůstatek starší sopečné činnosti. K jednomu vede asfaltka, k druhému prašná cesta, zbytek musíte po svých.

Nejdřív sejít kolmou stěnu vnějšího kráterového prstence po schodech, pak kilometr po mírně boulovatém lávovém poli s mezizastávkou u malého roztomilého dětského kráteru ze sopečného tufu. Boule lávového pole jsou rozpraskané a místy dramaticky vzedmuté. V prasklinách životodárná přírodní síla ukazuje svou moc. Vyrůstají tu malé keříky jehličnanů a svou zelení ostře kontrastují s hnědí a šedí okolní lávy. Je jich ale poskrovnu a směrem k sopce rychle ubývají.

Po lávovém poli se jde špatně. Starší láva v bochnících a roztodivných klubkách hadů ještě ujde, ale jak dojde na nové lávové proudy s ostrou sklovitou struskou, je po procházce. Je třeba hlídat každý krok, každé došlápnutí. Yveta to dvakrát neuhlídala a půl cesty pajdala. Hledáním těch správných stop se dráha dost prodlužuje. Klikatíte se doprava, doleva, jde vlastně o takové potácení se sopečnými vyvřelinami. Přidejte si pálící slunce a máte docela reálný obraz
naší cesty za kráterem sopky Piton de Fournoaise. Sedm kilometrů na opačnou stranu vulkánu na jediný bod, kde lze nahlédnut do kráteru a sedm zpátky. Obtížností to vychází tak na dvojnásobek.

Odměnou nám byly nádherné výhledy do krajiny pod námi. V bližším okolí plné bočních sopečných kuželíků, v dáli pak už zelenými kopci a stužkou pobřeží. Vše navíc omotané cáry nízké (nižší než my) oblačnosti.

Dala nám zabrat, ale zvládli jsme ji. Pajdající, připáleni, zaprášeni...

Kráter Commerson

Jedeme na kráter Piton de La Fournaise. Hlavní a trochu obávaný cíl dnešní cesty z Hell Bourgu do Plaine des Cafres. Druhá nejaktivnější sopka na světě. Aktuálně asi hned po Eyjafjallajökull ;-)

Cesta se klikatí z planiny dole a krajina kolem se neuvěřitelně mění. Začínají tropické palmové háje, pak středomořské platany, pak až na odlišný druh jehličnanů celkem středoevropské kopečky (dokonce s reunionskýma kravkama), o něco výš tisovcový prales, pak horská pahorkatina v chorvatském stylu. Velikost porostu se neustále snižuje. Od několika metrů až po finálních pár decimetrů. Podobně s výškou dřevin klesá i teplota. Z nížinných 24 stupňů až na 13 nahoře. To vše během pár kilometrů. Všude cestou nádherná panoramata. Cáry oblačnosti se válí krajem, chvíli jsme pod ní, chvíli nad ní.

Kousek před cílem parkovišťátko s cedulí Crater Commerson. Zastavujeme a jdeme na obhlídku. Nad kráterem vyhlídková lávka, za ním ze samého okraje skály se ale otevírají dechberoucí výhledy na reunionsky hluboké údolí polozakryté oblačností. Jedna nádhera...!

Reunionští šumaři

Po návratu z Piton d'Enchaing si dopřáváme pořádnou večeři. Dvě různá menu, každé o třech chodech, zcela zaplňují stůl. Spokojeně si debužírujem, když vtom do poklidné restaurace přichází tlupa potulných černošských muzikantů. Kytara s kombem, bambusová valcha, bubny. Rozesmátě něco říkají (rozumíme jenom "turist") a hledají elektrickou zásuvku. Tři čtyři a už pějou. Docela nám při tom chutnalo...

Piton d'Enchaing

Ráno vybíráme dnešní cíl z prvního našeho reunionského kráteru (místní říkaj cirque) Salazie. Jsou dvě možnosti. Jedna je do krpálu hned u hotelu, druhá do krpálu o pár kiláků dál. "Máme na to celý den" říká Yveta, "přece nepůjdem jen tenhle kousek...?" Vybrala si sama...

Popojízdíme kus autem a pak už pěšinkou pěkně po svých. Klesáme dolu, abychom trochu zvýšili výškový rozdíl. Občas se před námi objevuje náš cíl - hora Piton d'Enchaing. Zvedá se z třetinky kráteru pekně v jejím prostředku se skoro kolmými zelenými stěnami hodně vysoko vzhůru. Skoro ani nevěříme, že je to ona... Tam se přece nedá vylézt...?!

Cesta se zatím klikatí dole krajinou a je docela komfortně široká. Vlastně čerstvě prosekaná. Přeskakujeme potůčky, míjíme bambusové porosty mini, střední i óbrvelikosti. Kocháme se...
Najednou uprostřed pustiny štěkání a vytí. Nejdřív osamělé, pak celá smečka. Divocí psi nebo snad vlci? Yveta bledne a zůstává čím dál víc pozadu. Uklidňuju ji, že je tam před námi stavení, ale fakt to na to nevypadá. Další hromadné vytí... Kdyby se nebála sama, dávno by otočila. Liduprázdná krajina se mění na docela hororovou. Vlci už jsou tady, je jich plno všady... Ještě pár desítek metrů, pár zavytí a přece jen objevujeme zastrčené stavení. Uprostřed kopců bez přístupové cesty.

Uklidněni začínáme od úpatí zeleného komolého jehlanu stoupat strmě vzhůru. Širočina se mení v sotva znatelnou pešinku, schovávající se v mokrém bujném porostu. Pak přechází v kamenité koryto. Škrábeme se po čtyřech, kameny pod nohama ujíždějí, žádný není napevno. Vlečeme se po decimetrech, ten horní co chvíli spouští lavinu kamení na toho dole. Uskakovat nejde... Po asi 50 metrech kamenného očistce končí "cesta" zelenou stěnou s vodopádem. Tudy to opravdu nepůjde!
Náš první výlet na Reunionu končí ve třetině kopce. Když už překonáme vlčí smečku, skončíme ve slepé uličce zelené stěny. Sakra...

Vracíme se. Tedy chceme se vrátit. Kamenná suť, co se po ní nedalo vyškrábat nahoru, je dolů mnohem horší. Sjíždíme, chytáme se všeho, hlavně jeden druhého. Kamení se sype, naráží do noh. Nikde nic pevného. Jestli nám ten kousek nahoru trval 10 minut, tak dolů určitě dvacet. Yveta strachy upí...
Jsme konečně z nejhoršího venku. Zklamaně se vracíme. Vtom si ale všímáme sotva znatelné odbočky - to sakra bude ta správná cesta! Hurááá...

Teď už je cesta pevná, jen hodně úzká, hodně mokrá a hodně dlouhá. Klikatí se tím skoro kolmým zeleným svahem vzhůru a my s ní. Když si ke konci výletu znovu zespoda prohlížíme ten kopec, kroutíme nevěřícně hlavou. Je to skoro k neuvěření, jakou stěnou jsme nahoru vyšli. Ale zadarmo to rozhodně nebylo...
Vystup se zdál nekonečným. Přes 500 metrů převýšení se ostatně za půl hodinky asi zdolat nedá. Zhruba v půli kopce potkáváme jediné takytůristy. Dva Francouzi už sestupují dolů. Pomáhají Yvetě přes obtížné místo a pořád něco v mateřštině štěbetají. Až na mou anglickou větu, že takhle my jako opravdu nemluvíme, jeden z nich přepíná a obsáhle vysvětluje jak nahoru, co tam, jaké je dneska prima počasí, kudy zpátky a že máme nahoře ochutnat "brusinky". Vždy poděkujem a jdeme dál a on si zas vzpomene a ještě volá další a další rady. Třeba že ty brusinky nemáme jíst zelené...

Konečně nahoře...! Kopec je jehlanem s useknutou špicí a tu náhorní plošinku teď obcházíme a co chvíli se nám otvírají úžasné výhledy na reunionskou krajinu kolem. Moc se to nedá popsat. Kilometrové stěny kráteru, zeleně porostlé a protkané nitkami vodopádů. Kaňony a kopce roztodivných tvarů. Políčka a vesničky v údolích. Nádhera...

Na nejvýšším bodě Piton d'Enchaing nás přímo u červenobílé tyče překvapí pavouk 8-10 cm velkej. I vlákna sítě odpovídala jeho velikosti. Hotový lana. Ale výhled tam měl překrásnej, 230-ti stupňovej...

Přílet

Reunion se hlásí...! Přistáli jsme v 8:45 místního času. Boening 777 nám byl macatým příbytkem. Čekáme na kufry a pak za místní cestovkou zařídit auto.

Nejsme on-line

Není Francie jako Francie. Žádný ze 3 reunionských operátorů nemá datový rooming. Tím padá naše idea on-line zpravodajství. Učinili jsme dokonce pokus zakoupit předplacenku místního operátora. Pracně se domlouváme u Orange, že data má na předplacené kartě jen jejich konkurence, pracně hledáme prodejnu a hodně pracně mámíme z prodavače základní znalosti. Marně... Neví vůbec nic, neustále volá o pomoc a radu. Už už to vypadá na úspěch, testujeme na jeho kartě a příletový email odchází. Chceme koupit kartu, ale naštěstí ji ještě testujeme. Ani ťuk... On to ten zoufalec testoval na tarifní kartě. Ještě asi 5 telefonátů až nakonec uznává, že to nejde. Karta aktivovaná, údaje z pasu opsány, na kase namarkováno 20€... Naštěstí uznal, že to nezvlád a celou akci stornuje.

Další zpravodajství se teda objeví až po návratu do Evropy. Škoda, nebude to ono...

Lustrace

Check-in letu na Reunion předcházel přísný imigračně bezpečnostní úřednický test. Zamračený černoušek vyštěkl cosi francouzsky, po mém protestu naštěstí pokračoval anglicky. Na jak dlouho, kolik zavazadel, kvůli čemu, co tam budem dělat (odpověď o dovolené ho zjevně neuspokojila). Tohle už znám... Pak ale trval na druhém průkazu totožnosti. Nevím co by dělal, kdybych ho neměl. Až když jsem mu k pasu vnutil občanku i řidičák, malinko roztál. Pak spustil kulomet slov a vět o tom, co se všechno nesmí. Bylo toho asi tak na 5 minut... ;-)
Yveta naštěstí chytla vedlejšího hodňáka, co se jen usmíval jak sluníčko. Ona totiž občanku neměla...

Cesta tam a zase zpátky

Jsme 845 km od domova. Původně to bylo do cíle naší cesty 8900 km. Tak to je zhruba desetina. Jenže chyba lávky, Reunion je východněji, takže jsme se cíli zatím vzdálili a zbývá teď přesně 9343 km. Cesta tam je zatím cestou zpátky. Jak u Hobitů...

Odlet z Paříže v osm večer. Než přiletíme k Africe, bude slunce zapadat. Noční přelet černého kontinentu a svítání urychlené letem na východ. Přistání v 9 místního času. Pokud zase nepřeváží cesta zpátky... ;-)

Paříž

Letiště Charles de Gaulle. Teple prší...
Máme tu několik hodin času, ale žádná procházka či lov keší z toho nekouká. Nejbližší cíle jsou přes kilometr daleko, budeme šetřit síly na Reunion.

Letiště je plný černoušků, černočerných boubelatých černošek zvláště. Jejich francouzské štěbetání zní zvukomalebně. Prvních 10 minut...

Ruzyně

Známe to tady dobře. V krátkém čase už náš třetí pokus o odlet. Vypadá to zatím nadějně. Domácí váha, k jejíž přesnosti se podle jakýchsi vlastních zkušeností Yveta vyjádřila značně negativně, se s tou letištní shodovala na deko: 19,9 a 19,6 kg z 20 možných.

Malým zádrhelem byl bezpečnostní rám. Prošel jsem až v ponožkách a po ošmataní čéesázřízencem v bílých rukavičkách. Ufff...

Boing 737 čeká. Let do Paříže trvá jen 1:50. To se ani nevyplatí podstupovat tak dlouhou proceduru.

Další zprávy až z francouzského území...

Odjíždíme